Ani smrt je nerozdělí

09. 06. 2008 | † 17. 11. 2010 | kód autora: ElO

Kráčela zimní ulicí s pocitem, že ztratila to jediné, co měla. Sedla si lavičku poprášenou slabou vrstvou sněhu a začala přemýšlet a možná i vzpomínat. Znovu se jí po tváří začaly rozlévat slzy. Kdyby všechny co tekly poslední dva týdny pochytala, asi by je neměla ani kam doma dát.

Bylo jí jasné, že tady nemůže jen tak sedět. Vstala tedy, ale hned si zas musela sednout, protože se jí z těch slz motala hlava. Po chvíli vstala znovu a o něco pomaleji. Hlava se jí už nemotala a tak mohla vstát. Znovu ale následovala záplava slz. I když jí to stále svíralo hrdlo a nemohla kvůli tomu jíst ani spát, ty slzy nevnímala.

Hlouček puberťáků, těch kteří jsou puberťáky v pravém slova smyslu, kolem kterého procházela, na ní tupě zíral. Spousta z nich si neodpustila přiblblé poznámky. Ale ona nebyla jiná, nebyla divná, jak si oni mysleli. Byla krásná, hubená dívka s černými vlasy a stále skoro v tom samém oblečení. Ale to bylo to poslední co jí vadilo. Jediná podmínka při ranním oblékání byla, že musí být černé, aby se cítila dobře. Asi v těch gládách vypadala podivně, ale byly to ty nejpohodlnější boty, v jakých kdy chodila. Ve svém oblečení dokázala mnohem lépe i v reálu zapadnout do svého světa. Mimo toho, že byla krásná, byla i velice přemýšlivá. Ale to ti pokřikující ignoranti jen těžko pochopí. Ale ono jí to bylo od srdce jedno. Sice by nejradši změnila celičký svět, ale teď už pochopila, že ona sama ničeho nedocílí, i kdyby se přetrhla.

Pořád přemýšlela, jak to udělat, aby vydržela. Prostě bez něj nemohla být. On se pro ní tak strašně změnil, jen aby si rozuměli. Už byl úplně jiný a žil jen pro ni. Nikdo jiný ho nezajímal, dokonce i sebe by nejradši zanedbával. Jenže to ona nechtěla připustit, protože též žila jen pro něj. Hodně lidí kolem nich jejich lásku ani nevnímali. Vždyť teď je takových mladých párů, kteří jsou chvíli spolu a za chvíli zas s někým jiným. Jenže mezi nimi to bylo naprosto jiné. Byli spolu tak dlouhou dobu. Tanec je spojil a tanec je také rozdělil.

Opět se rozbrečela. Tak strašně se jí stýskalo. Nevěděla co má dělat a tak jí napadnul bláznivý nápad, že půjde na to místo. Na místo, které patřilo jen jim. Věděla, že se jí to zase všechno připomene, ale na druhou stranu by to mohlo pomoci.

Když tam došla, na jejich skálu, udělalo se jí mdlo. V jednom momentu jí problesknul hlavou celý jejich vztah, to jak tady tančí a on se o ní strachuje, aby náhodou nespadla dolů, a ona se tomu jen směje a pak ten šílený pád... Příliš pozdě přišla na to, že to nebyl dobrý nápad, aby sem šla. Přes zajíkání nemohla vůbec dýchat a navíc se jí chtělo omdlít. Když se po nějakém čase probrala, rozhodla se pro jiné místo. Šla strašně dlouho, a ani skoro nevěděla kam jde. Měla v sobě tolik pocitů a obrazů které viděla živě před očima, že nedokázala ani sledovat kam jde. Jen se v tom všem neustále patlala. Konečně došla tam, kam chtěla dojí...

.... Prošla zděnou branou a šla dál vyšlapanou cestičkou až úplně dozadu. Hřbitovem mírně povlával vánek a listí na vysokých stromech šumělo. Když došla do samého rohu hřbitova, lehla si na hrob, kde byla velká kytice a uvelebila se tam. Najednou přestala brečet a v obličeji se jí objevil úsměv. Byla tak šťastná že s ním zas může mluvit, může mu říkat co chce. Všechny jeho odpovědi slyšela ve své hlavě. Už jí nic nechybělo. Nic, až na jeho něžné objetí. Začala ho chtít víc než kdykoli. Vždyť jí vždycky tak skvěle pomohlo v každém trápení, umělo utěšit a zahnat smutek. Doma na ní nečekal nikdo, kdo by se choval normálně. Navíc teď ještě nevěděli o čem se s ní bavit, protože všechny témata předtím se týkaly jeho.

Na chvíli se zamyslela. Byla to spíše větší chvíle, během které usnula. Připadala si, jako kdyby spala vedle něj. Konečně po dvou týdnech se vyspala. Spala jak malé miminko a dokonce se jí zdály a nádherné sny. Jediný problém byl v tom, že byla příšerná zima. Ale ona byla šťastná.

Bylo 24. prosince a vše opravdu vypadalo jako dokonalý Štědrý den. Mrzlo a mraky vypadaly na to, že každou chvíli začne sněžit. Když ráno přicházely babky na hřbitov, jednak si popovídat a jednak potěšit své mrtvé, našli dívenku na tom hrobu, který byl úplně v rohu hřbitova. Její zmrzlou, bledou tvář, zdobil ten nejkrásnější úsměv jaký kdo na světě viděl. A také byl ten nejšťastnější. Přeci si slíbili, že budou pořád spolu, i kdyby jeden z nich umřel. Při té strašně dlouhé době co přemýšlela, co bez něj dělat a nic jí nenapadalo, jí posílal signály, že musejí být spolu. A ona ho ve spánku poslechla. Teď se spolu někde objímají a jsou šťastní...

*

Původně zveřejněno: 31.5.2007 21:07

Komentáře:

- Fetulka: aojky je to je tak klasny..boze..taky jsme meli swe misto na skale..:'(..chjo

- nenidulezite: je to moc pekne a zda se mi, ze z casti popisujes i nekoho koho znas, treba i sebe ......

- Ed wer_Ragon: =o* (víc k tomu nejde dodat, snad jen ještě: ) je to úúúžžžaaasssnnnýýý!!!


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.